„Průměrnost“ se dnes nenosí, ale „výjimečnost“ nám štěstí také nepřináší

Dnešní situace je zřejmá. Západní civilizace žije v největším blahobytu za posledních x stovek let. Zároveň na nás padá velká míra nejistoty, úzkosti, napětí, mluví se dokonce o pandemii "deprese". Stoupá spotřeba uklidňujících léků, antidepresiv, společnost zažívá nové či rostoucí "fenomény" od různých závislostí, sebeubližování či agresivitě vůči ostatním lidem. Není potřeba to dále rozvádět.

Proč nejsme šťastní (nebo alespoň spokojení), i když všechno máme? To je mimo jiné častá otázka mých klientů a klientek. Když si o tom přemýšlím, narážím často na amerického psychologa Martina Seligmana, který popisuje tři základní důvody této situace.

• Nárůst individualismu tj. velké "já" a malé "my". Dříve lidé žili více jeden pro druhého, pro rodinu, komunitu, více na sebe spoléhali. Dnes jsme častokrát samotáři na vlastních cestách. A musíme být "silní".
• Druhým důvodem může být nárůst naučené přílišné sebeúcty. Kdysi bylo normální být "průměrný". Být dobrým řemeslníkem, učitelem, zdravotní sestrou bylo zcela přirozené. Dnes je to trochu jinak. Společnost nás tlačí k výjimečnosti. Kdo není nejlepší, jako by nebyl. Kdo neprojevuje ambice, jakoby zahodil svůj potenciál. Mít obyčejný život není symbolem úspěchu. Jedeme na maximální výkon, musíme být "vidět". To vede k nerealistickým očekáváním u sebe i toho, co nám svět má nabídnout a jak v něm můžeme uspět. Neuvědomujeme si, že průměrný úspěch může také vést ke spokojenějšímu životu, že důležitější je to, jak se člověk srovná se světem, s běžným životem. Navíc ten tlak umělého světa sociálních sítí. Ne každý však může být výjimečný a není to ani nutné. Ve skutečnosti právě ti "průměrní" drží společnost pohromadě. A přesto se stále více i mladých lidí cítí nedostatečnými, protože neplní představu o nekonečném růstu a seberozvoji.
• A třetí příčina podle Seligmana je v "naučené" bezmoci. Velmi jednoduše, za své problémy nemůžu já, ale vždy někdo jiný např. stát, rodina, rodiče, šéf, učitel a podobně. Nejsme schopni přijmout odpovědnost za svůj život, vzdáváme to, jsme více v roli "oběti".

A jak v tom žít? Možná bychom si mohli dovolit být víc "průměrní". Přestat se bát, že něco nestihneme, že nejsme dost vidět, že jsme "jen" součástí obyčejného příběhu. Možná by nám bylo líp, kdybychom se naučili radovat z věcí, které se na titulky novin nedostanou. Možná by také stačilo děti více vychovávat ve smyslu reálného optimismu, o uvědomění si, že i na průměrných výkonech se dá vystavět spokojený život. Možná bychom všichni doma nemuseli mít špičkového malého sportovce, ale byli bychom vděčný, že je součástí jakékohokoliv menšího klubu či spolku, ve kterém vlastně o nic nejde, jenom o pohyb, legraci a dobrou partu dětí. Možná bychom měli více pečovat o naše vztahy. Možná bychom měli více dbát o své fyzické zdraví. Možná bychom…….