Proč je láska opakem strachu

Láska a strach, fundamentální emocionální stavy, tvoří dynamický kontrast, který prostupuje lidským prožíváním a chováním. Zatímco láska bývá spojována s otevřeností, přijetím, radostí a propojením, strach nás uzavírá, izoluje a vede k obranným reakcím. Už na první pohled mohou působit jako protikladné síly, jejichž povaha ovlivňuje, jak vnímáme svět i sebe sama. Zatímco strach je primárně obrannou reakcí zaměřenou na přežití, láska představuje komplexní emocionální "konstrukt" propojující biologické, psychologické a sociální aspekty lidské existence.

V rámci psychoterapeutického výcviku mě toto téma zaujalo a přivedlo k hlubší reflexi. Jak láska, tak strach formují nejen naše vnitřní světy, ale také mezilidské vztahy. Tato práce se zaměřuje na základní pochopení toho, proč můžeme lásku vnímat jako opak strachu, a co to znamená pro naše zdraví, osobní růst, mezilidské propojení a vůbec náš život.

Lidská psychika je hluboce ovlivněna emocemi a pocity, které působí jako filtry, skrze které interpretujeme realitu. Láska a strach jsou v tomto ohledu klíčové – jejich dynamika se promítá do lidského rozhodování, reakcí a vnímání. Strach má evoluční kořeny, protože nás chrání před nebezpečím a pomáhá nám přežít. Naproti tomu láska vytváří prostor pro budování důvěry, spolupráce a komunity, což je také stejně důležité pro přežití lidského druhu. Tyto dvě stavy se tedy nevylučují, ale stojí na opačných pólech spektra, kdy jedna otevírá a druhá uzavírá.

Strach je často definován jako reakce na vnímanou hrozbu. Aktivuje mechanismus "bojuj, uteč, nebo zamrzni" ("fight, flight, freeze"), který mobilizuje tělo i mysl k přežití. Z čistě neurobiologického hlediska, strach aktivuje amygdalu, zvyšuje produkci kortizolu a činnost sympatického nervového systémů a naopak utlumuje činnost prefrontálního kortexu zodpovědného za udržování pozornosti, rozhodování a impulzivitu. Když naopak prožíváme pocit lásky, tak automaticky nastává aktivace ventrální tegmentální oblasti (zjednodušeně "dopaminová" oblast), zvyšuje se produkce oxytocinu, aktivuje se parasympatický nervový systém a posiluje se prefrontální kortex.

Láska představuje otevřenost, přijetí a propojení. Je to stav, kdy můžeme být zranitelní, a přesto cítíme bezpečí. Jak říká psycholog Carl Rogers: "Láska je hluboké přijetí druhého takového, jaký je." Když milujeme, umožňujeme druhým i sobě růst. Láska zahrnuje vědomou volbu a rozhodnutí, dává nám odvahu překročit omezení (včetně našeho ega), která strach vytváří a lépe se propojovat s druhými.

V mnoha duchovních tradicích je láska chápána jako základní princip Bytí. Například křesťanství zdůrazňuje lásku jako božský dar, který překonává strach: "Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce" (1 Jan 4,18). Strach je naopak iluzí, která nás odděluje od pravdy. Buddhismus se zaměřuje na soucit jako projev lásky, který pomáhá transformovat utrpení. Podobně hinduismus vnímá lásku (prema) jako cestu k jednotě s božstvím.

Po lásce toužíme všichni, bez ohledu na naše vyznání či (ne)víru v "něco." Přejeme si prožívat láskyplné vztahy, ale často zažíváme mnohá zklamání, rozčarování. Hledáme chyby v sobě,
v partnerech. Málokdy si uvědomujeme, co je láska a co je její podstatou. Vlivem výchovy
v rodině i vlivem společnosti získáváme většinou mylné, zkreslené představy jak o životě samotném, tak právě o lásce. Mnohdy se pojem láska zužuje na lásku partnerskou, kterou někdy zaměňujeme s fyzickou přitažlivostí. Když se zeptáme, co je to láska, málokdo dokáže odpovědět.

Lásku můžeme charakterizovat jako cit, emoci, touhu být za jedno s celkem a dosáhnout jednoty, rozplynout se v ní. Definovat jí skutečně nelze, neboť lásku můžeme jen prožívat právě tady a teď. Krásně ji charakterizuje indický filosof Osho: "Láska je jako duha zářící všemi barvami." Minulost je odžita, budoucnost před námi a jen v přítomném okamžiku můžeme prociťovat lásku, vznášet se na křídlech lásky, zažívat lehkost Bytí. Láska je prapodstatou naší existence, forma nesmírně silné energie ("Láska dokáže i hory přenášet"), je nejsilnější energií Vesmíru. Proč se to tak ve skutečnosti neděje anebo jen v krátkém čase naší zamilovanosti? Hlavní příčinou je možná fakt, že neumíme žít naplno v přítomnosti, radovat se z přítomného okamžiku oproštěni od starých zkušeností, pocitů křivd, provinění a hlavně strachu. Často se necháváme vtáhnout do minulosti, nepříjemných vzpomínek, které nás těžce zasáhly a nechaly nám šrámy na duši. A pak do nových vztahů vstupujeme s obavami minulých zkušeností. Proto je důležité zbavit se zátěže minulosti a naučit se žít v přítomnosti. Skutečná láska je láska bez podmínek a očekávání. Prostě je, vyzařuje, září, dává, naplňuje. Je to stav Bytí, který přináší svobodu i zodpovědnost. Opakem lásky je strach. Často si myslíme, že opakem lásky je nenávist. Láska a nenávist jsou dvě strany jedné mince, pozitivní a negativní. Proto tak snadno sklouzáváme z lásky do nenávisti. A tam, kde je láska není strach, ("Vždyť láska nám dává křídla vzlétnout až ke hvězdám.") a kde je strach, není láska.

V lidském těle můžeme najít odpovědi na mnoho našich otázek. V našem těle totiž neexistuje žádný mechanismus, jenž by vytvářel pocit neštěstí, negativní emoce či nemoci. Všechny systémy těla jsou stvořeny tak, aby v člověku vyvolávaly pocity štěstí a zdraví. Kdykoli prožíváme nějaké fyzické či psychické negativní symptomy, je to vždy důsledek špatného fungování mechanismů, které by měly vytvářet pocit štěstí a úspěšnosti. Co tedy způsobuje jejich narušení? Odpověď je už jasná z předchozího textu. Je to strach. Pokud není náš život přímo ohrožen, strach ukrytý v nevědomé, podvědomé a vědomé mysli narušuje správné fungování tělesných mechanismů, stres zatemňuje buňky a energetické systémy, což se po čase projeví ve formě nemocí, neúspěchu a nespokojenosti. Naproti tomu láska v nevědomé, podvědomé a vědomé mysli eliminuje účinky strachu a stresu a umožňuje léčebným systémům těla fungovat tak, jak by měly. Důsledkem jsou úspěchy, spokojenost, štěstí a zdraví. Láska v mysli se projevuje jako světlo v buňkách těla a v energetických systémech, které pak mohou správně fungovat a člověk je zdravý, úspěšný a šťastný.

Tyto zásady platí nejen z fyzického, ale i z duchovního hlediska. Je-li náš pohled na svět založený na strachu či jiném principu zaměřeném na nepříjemné pocity a odmítajícím ty příjemné, čekají nás pravděpodobně nemoci, neúspěch a neštěstí. Je prožívání strachu jiné
u lidí věřících a nevěřících? U lidí duchovně založených či těch "neduchovních"? Podle amerického psychologa Alexandra Loyda lze pracovat s rozdělením "duchovna" na čtyři kategorie.

1. Náboženství je dle Loyda více založené na strachu než na lásce, protože náboženství jsou založená na dodržování určitého řádu, na předpokladu toho, že "co zasejeme, to se nám vrátí" a zaměřují se na vnější cíle, očekávání a na sílu vůle.

2. Neduchovní lidé popírají existenci duchovna, jsou to možná ti, kteří věří jen
v přírodní zákony, věří na princip příčiny a následku a jejich pohled na svět je proto založen na strachu. Bojí se nežádoucích účinků a důsledků.

3. Nepraktické duchovno – tvoří lidé, kteří o duchovnu mluví a náleží k určitému hnutí, ale volí si jen to, co se jim líbí.

4. A konečně praktické duchovno je založeno na principu lásky, která porušuje univerzální fyzikální zákony. Tvrdí, že podobné jevy se nemusejí vždycky přitahovat. Tj. nemusí vždy platit princip příčiny a následku, podnětu a reakce, nebo rčení "co zaseješ, to sklidíš," karma a zákon přitažlivosti. V případě lásky totiž nikdy netušíte, co získáte. Někdy je to láska, ale velmi často ne. Pokaždé je to velké dobrodružství. Je to tím, že láska nepochází z hmotného světa, protože se nachází v duchovní říši. Lidé z této kategorie se vzdali očekávání spojených s vnějším světem, ale uchovávají si naději. Vědí, že nemohou žít v lásce, pokud by používali sílu vůle. Vzdali se kontroly, ale jsou v důvěře s Bohem/láskou/zdrojem, a tím se jim automaticky dostává milosti. Sem prý patří Gándhí, Matka Tereza i Ježíš.

Existují dva způsoby jak rozpoznat, kdo nežije v souladu s praktickým duchovnem. Za prvé jsou to ti, kteří prožívají negativní emoce, například úzkost nebo zlost. I když mluví o lásce a světlu, usmívají se, objímají lidi kolem sebe či tvrdí, že všechny milují, často velmi rychle podlehnou zlosti, jsou podráždění, frustrovaní a posuzují druhé, hlavně lidi z jiných skupin a často také mají zdravotní problémy. Druhým ukazatelem nesouladu s praktickým duchovnem je také neschopnost odpouštět. Odpouštění je právě cestou lásky a vznešenosti. Odpouštět se má sobě i druhým, naprosto všem, aniž bychom chtěli, aby ti druzí platili za své chyby.

Dnešní doba vyžaduje od lidí velkou psychickou odolnost. Strach je v naší společnosti všudypřítomný. Lze se strachu vůbec zbavit? Jak? Jak bylo řečeno už dříve, opakem strachu je láska. Buď existuje v našem srdci láska, nebo strach. Obojí není možné.

Strach je těžká, lepivá energie, která nás táhne k zemi, k negativním, pochmurným myšlenkám i dokonce k agresivitě. Když strach potlačíme, není to dobré, stejně se pak později projeví. Důležité je proniknout do naší podstaty. Pakliže najdeme náš střed – naši sílu, dobře uvidíme, co se kolem nás děje. Protože strach a panika útočí na naše nejskrytější místa. Není tolik důležité, jestli náš nepřítel je skutečný či imaginární, jestli je nebezpečí reálné či nikoliv, důležité na celé věci je to, jak k této situaci přistupujeme my.

Spirituálně zaměřený lidé si dobře uvědomují, že jsou věci v našem životě, které nemáme v našich rukou, v naší moci. To by v nás mělo vyvolávat klid, ne strach či paniku. A naopak věci, které v naší moci jsou, ovlivňujme dobrou psychickou prevencí. Například jezme kvalitní jídlo, zařaďme pravidelné procházky na čerstvém vzduchu, v přírodě, věnujme se činnostem, která nám dělají radost. Věci, které ovlivnit nelze, berme s důvěrou, že všechno je tak, jak má být a vše nakonec dopadne v náš prospěch. Akceptujme, že některé věci nelze mít pod kontrolou (a je jich většina) a berme to jako fakt.

Strach je tedy temná vibrace a přitahuje podobné vibrace. Přitahujeme to, na co myslíme. Když jsme dobře naladění, přitahujeme nejspíše dobré věci do života. Když cítíme strach, vytahujeme ze sebe to nejhorší, co v sobě máme. I osamělost je pak důsledek strachu. Pokud cítíme v srdci bezpečí a jistotu, nepotřebujeme se srovnávat s druhými, nechceme nikoho ponižovat, nepřetvařujeme se a nikým a ničím nemanipulujeme ve snaze dosáhnout určitého konečného výsledku. Jakých nejhorších věcí je schopný člověk, který žije ve strachu? Odpověď všichni známe ze svého okolí, života, historie.

Lidství je však láska. Člověk je sounáležitost. Uchovejme si láskyplnost, vstřícnost lidství, abychom byli součástí lidského společenství. Láska začíná a nikdy nekončí a radost je její sestra. To, co nás naplňuje radostí, jsou tvořivé věci. Ty nás povznáší a dělají nás odolnější vůči negativním vlivům. My jsme stvoření být tvořiví. Tvořivost nevnímejme jenom jako cit pro umění, kumšt, hudbu, kreslení, barvy. Tvořiví můžeme být v našem každodenním životě, ať už vaříme jídlo pro naší rodinu, uklízíme domácnost nebo se díváme na lidi kolem nás.

V jednom Ježíšově podobenství si hospodář svolá své tři otroky a dá jim svobodu. Navíc jim umožní hospodařit s přiděleným majetkem, s "hřivnami". Jejich svoboda je podtržena následným pánovým odjezdem, nemá nad nimi dohled. První dva otroci pochopili, že nyní jsou svobodní nakládat se svěřenými hřivnami, váží si daru svobody. Třetí otrok zůstává stále otrokem – má strach a hřivnu zakopá (Matouš 25,14-30). Na tomto biblickém příběhu je tedy dobře vidět, co s námi také dělá strach. Když strach nemáme, jsme svobodní. Máme-li strach, úzkost, neustálý pocit viny, pak je naše víra stále dětská, možná zdeformovaná paternalistickým přístupem našich rodičů a očekáváním našeho okolí.

V životě většinou býváme neklidní a nervózní, když máme pocit bezvýznamnost a nejistoty.
V nitru cítíme, že nejsme v pořádku, že nám něco chybí. A tak se snažíme o úspěchy ve vnějším světe, abychom byli vnitřně spokojeni. Takže neustále žijeme s pocitem, že něco potřebujeme a chceme. Ovšem jsme-li vnitřně v pořádku a máme pocit bezpečí a jistoty, přijímáme s klidem jakékoli vnější okolnosti, i když třeba nejsou takové, jaké by se nám líbily. Stejně tak, můžeme přijímat druhého s nepodmíněnou láskou, aniž bychom akceptovali jeho chování nebo s ním nějak trávili čas.

Všechny civilizace v dějinách lidstva věřily v existenci čehosi mimo běžný svět, přestože to odporuje logickému uvažování. Víme, že potřebujeme a chceme lásku, protože je pro nás tím nejdůležitějším. A zároveň víme, že existuje Bůh nebo cokoliv jiného, i když je to z logického hlediska nesmyslné, protože nic takového nevidíme a nemůžeme to ověřit. Věříme v duchovní realitu a v lásku, protože máme v sobě zabudovaný mechanismus hledající to "něco" – Boha/zdroj/lásku.

Láska a strach představují dva základní aspekty lidské existence. Zatímco strach nás chrání, láska nás osvobozuje. V terapii, stejně jako v každodenním životě, je důležité najít rovnováhu mezi těmito emocemi a vytvořit prostor, kde může láska překonat strach. Skrze reflexi, terapeutický proces i každodenní rozhodování můžeme stále objevovat, jak láska proměňuje nejen náš vztah ke strachu, ale také k sobě samým a světu kolem nás. Láska a strach nejsou pouhými protikladnými emocemi a pocity, nýbrž komplexními vědomostními stavy, které zásadním způsobem spoluutvářejí lidskou zkušenost. Jejich vzájemný vztah můžeme chápat jako dynamický, transformativní proces, v němž láska představuje potenciál překračování vlastních omezení. Klíčem k transformaci strachu je vědomá kultivace lásky - nikoli jako sentimentálního citu, nýbrž jako aktivního principu vědomého propojení, přijetí a transcendence.

Práce na tomto tématu mi přinesla další vrstvu pochopení sebe sama i vztahů, které mám k ostatním lidem. Jsem přesvědčena, že láska je skutečně opakem strachu, protože nás vyvádí z izolace a vede k propojení a dává nám sílu překonávat překážky. Je teda jenom na nás, zda se rozhodneme pro strach, nebo pro lásku – je to naše volba. A volba má sílu proměnit náš život.