No Country For Old Men (?)

Sedím v metru a pozoruji lidi kolem sebe. Většina má skloněné hlavy, upřený pohled do mobilu nebo jsou ponořeni do vlastních myšlenek. Nikdo se na mě nedívá.

Dveře se zavírají a na poslední chvíli do vozu téměř vpadnou dva starší muži. "Skoro mě to skříplo!" směje se jeden z nich. Nesednou si. Mohlo by jim být kolem osmdesátky. Vedou živý rozhovor, smějí se, očividně mají někam namířeno spolu. Jejich dobrá nálada mě překvapí a zároveň mi prokazatelně zlepšuje tu mou. Přemýšlím o jejich vitalitě, o tom, jak působí fyzicky i psychicky svěže. A vlastně mě překvapuje, že mě to vůbec překvapuje (říká se tomu "sebereflexe druhého řádu"). Proč je pro mě radost, elán a aktivní život v pokročilém věku spíš výjimkou, kterou kolem sebe vidím než normou?

Vzpomenu si na dvě ženy, které potkávám ve svém životě. První je moje bývalá kolegyně. Nebudu ji raději jmenovat. Možná si to tady přečte a nechci, aby si myslela, že o ní píšu proto, že je trochu starší. Pro mě určitě není! Je jí přes sedmdesát, pořád pracuje, dva-tři dny v týdnu, v mezinárodní firmě. Nebojí se nových technologií, drží krok s mladými lidmi, je součástí důležitých projektů. Právě tam chtějí její expertízu a zkušenosti. K tomu má ještě dvě vnoučata, o která se aktivně stará, zahrádku na chalupě a tak dále. A přesto si vždy najde čas a přijede za mnou do Prahy, abychom se osobně viděly a u dobrého jídla si popovídaly. Je pro mě (ne)skutečně mentálně mladá.

Druhou dámu, Jarmilku, potkávám dvakrát týdně ráno ve "fitku". Je také důchodkyně, také sedmdesátnice. Pořád trochu "brigádničí". Jako překladatelka a tlumočnice procestovala celý svět a také hrála závodně basket. Dodnes pravidelně cvičí, aby si udržela zdraví a vitalitu. Obdivuji ji. V šatně si občas povídáme o životě a práci. Říká mi: "Chtěla bych mít pružné tělo jako ty." A já jí na to: "A já bych chtěla mít tvoji energii a optimismus, až mi bude tolik co tobě." Vždycky se tomu zasmějeme.

Takže? Od metra přes firmy až po "fitko" – tahle země JE i pro starý. Neříkám, že je to vždy a všude samozřejmost. K optimálnímu stavu ve společnosti máme daleko. Ale o tom teď není můj článek. Navíc ne všichni starší lidé mají objektivní podmínky pro to, aby byli aktivní. Od zdravotních limitů až po životní strasti a těžkosti. Když ale chceme, můžeme víc, než si myslíme, že dokážeme. Inspirace je všude kolem. I v sedmdesátnících, kteří žijí dle svých možností naplno. Možná je právě teď čas zastavit se a přemýšlet, jak udělat něco více pro sebe, pro své zdraví. A jak si ho co nejdéle udržet. Říkám tomu "investice do sebe". Investujeme do věcí, nemovitostí, finančních produktů. Ale kdo z nás vědomě investuje do sebe? Existují pozitivní živoucí vzory, které nás můžou inspirovat ke změnám i teď ve čtyřiceti, přestože ta "sedmdesátka" vypadá ještě hodně daleko. Investice to bude dlouhodobá, ale jistě velmi výhodná!