Kde se cítíme "DOMA"?

Domov. Slovo, které v sobě nese víc než jen adresu, poštovní schránku a sadu klíčů. Je to místo, kde se cítíme bezpečně, kde se můžeme uvolnit a být sami sebou. Ale co když domov není jen fyzický prostor? Co když ho lze najít i jinde než mezi čtyřmi stěnami našeho bytu či domu?

Někdy nás pocit domova přepadne zcela nečekaně. Jdete po ulici, v hlavě tisíc myšlenek,
a najednou se do vašeho nosu vkrade známá vůně. Třeba skořice. Nebo smažených koblih. A než si to stačíte uvědomit, myšlenky se rozplynou a vy se ocitnete zpět v kuchyni své babičky, kde se linula vůně čerstvě upečených koláčů, a v hrnci bublal bylinkový čaj. Domov. V tu chvíli ho necítíte kolem sebe, ale v sobě. Vzpomínky, emoce, pocit bezpečí.

A co takové místo, které se stalo domovem postupně? Třeba posilovna, kam pravidelně chodíte už roky. Zpočátku jste se tam možná cítili cizí, trochu nesví mezi neznámými lidmi, kteří se zdáli být jistější, zkušenější. Ale časem se z těchto cizích tváří staly známé. Trenéři vás zdraví jménem, spolucvičící pokývnou hlavou, někdo s vámi prohodí pár slov a zeptá se, co máte nového. Po tréninku si sednete, vydechnete – a najednou víte, že sem patříte. I tady jste doma. Ne proto, že byste tu měli svou skříňku nebo vlastní podložku, ale proto, že vás tu přijímají, že jste součástí něčeho většího, této "rodiny". Podobně se cítím i tehdy, když vezu své děti do ZUŠ. Sama jsem deset let chodila na klavír a balet ve svém rodném městě, a kdykoli teď procházím chodbami té jejich ZUŠ a slyším známé zvuky – klavírní etudy, smích dětí, vyluzování zvuků na různé nástroje – mám pocit, že jsem se vrátila v čase. Tohle místo mě zná. A já znám jeho. A tak, i když už nejsem ta malá holka, která na chodbě čekala na začátek hodiny, cítím se tu bezpečně. Je to zvláštní druh domova – ten, který vám jednou dal prostor růst, a kdykoli vás znovu přijme s otevřenou náručí.

Pak jsou tu i místa, která překvapí tím, jak rychle se stanou důvěrně známými. Možná jste nikdy nebyli v tom malém knihkupectví na rohu, ale když do něj vejdete, máte pocit, jako byste tam patřili odjakživa. Nebo kavárna s pohodlnými křesly či retro železářství, kde na vás dýchne čas osmdesátek. Možná také cesta u řeky, kterou jste právě objevili a její vůně a zvuky vám připomínají dětství a prázdniny. Někdy domov není o známých lidech nebo místech, ale o tom, jak se tam cítíme.

A nakonec, domov může být i v lidech. Nezáleží pak, kde se nacházíte. Může to být dlouholetý přítel či známý, se kterým se vidíte jen jednou za rok, ale pokaždé je to, jako byste se rozešli včera. Můžou to být kolegové v práci, se kterými si ráno dáváte kávu a víte, že vám ten den bude připadat o něco příjemnější. Nebo to může být nečekaný rozhovor s cizím člověkem, který vás svou otevřeností a autenticitou přenese do pocitu, že jste našli spřízněnou duši.

Domov tedy není jen místo, které máme uvedené například v občance. Není jen o zdech, nábytku nebo adrese. Je to pocit. Stav mysli. Je to vůně, zvuk, vzpomínka. Je to bezpečí, přijetí, klid. A tak možná nejdůležitější otázka není, kde domov máme, ale kde ho dokážeme cítit.