Ambiciózní cíle často vedou k frustraci a zklamání. Co s tím?

Velmi časté téma individuálních setkání či práce ve skupině je otázka, jak moc má jít člověk po výkonu, jak si zadávat cíle a být v nich úspěšný. Jednoznačná odpověď, jak to už bývá, neexistuje. Každému funguje něco jiného a "receptů" na úspěch jsme všichni slyšeli hodně. Ambiciózní cíle často vedou k frustraci a zklamání, ale dobrá zpráva je, že s tím lze pracovat.

Nedávno mi jeden mladík vyprávěl, že má doma na magnetické tabuli napsaných sedmnáct úkolů - cílů, které chce realizovat a moc se mu to nedaří. Pracovních, osobních či rozvojových. Sám ví, že si stanovil těžké cíle a že na sebe v životě nakládá moc. Zároveň má pocit, že zklamal, nejvíce sebe a přemýšlí, co s tím dál. Tím, že má hodně "povinností", někdy ztrácí takovou "lehkost" v životě.

Povídali jsme si pak o smyšleném výletě na smyšlenou horu. Zeptala jsem se ho, co by pro něj bylo na tom hypotetickém výletě důležité. Naplánovat si výlet na vrchol, dobýt ho v jistém časovém horizontu (samozřejmě ve slušném) a po dobrém výkonu ještě "postovat" foto na sociálních sítích, aby bylo vidět, že je dost akční? A nebo jen kráčet po stezce na vrchol a vnímat cestu, okolí, nové možnosti. Užívat si přítomnost? A dále, kdyby v průběhu cesty narazil na rozcestí - jedna cesta by vedla přímo na vrchol, druhá někam do neznáma a třetí by skýtala možnost posezení u dobrého občerstvení s partou mladých, i když neznámých lidí - kterou by si vybral? Lákala by ho vůbec možnost prozkoumat jinou cestu než tu, kterou si původně zamanul? Nebo by i přes svoje nutkání jít jinam zamířil na vrchol, protože to prostě měl v plánu? Co je pro něj více? Spontánnost či plnění přesně daného harmonogramu? Odpověď je jistě pro každého jiná. Stejně tak i pro každou jedinečnou situaci. Ale můj klient se pousmál a řekl, že teď pochopil, že cesta je někdy cíl a někdy i mnohem důležitější. Občas je prostě důležitější "piknikování" během výletu než dobytí samotné mety.

Naše vize a sny jsou důležité. Posouvají nás v životě, dávají mu smysl, "šťávu" a grády. Kromě velkých cílů např. začnu pětkrát týdně běhat celou hodinu, je někdy mnohem efektivnější i úlevnější mít zpočátku malé, snadno realizovatelné cíle. Je totiž větší pravděpodobnost, že je naplníme. Pak budeme mít dobrý pocit, že se nám už daří, že jsme na cestě a postupně  můžeme cíle "zvyšovat" dle svých možností i motivace. Příkladem malého cíle je např. tento týden si koupím boty na běhání a od příštího týdne běhám pět minut třikrát týdně. A až se mi to podaří pravidelně plnit, přidám si dalších pět minut. A tak dále. Slyšíte ten rozdíl? Jít běhat pět minut a šedesát minut? Obrovský rozdíl, hlavně když jsem začátečník. V prvním případě je šance na úspěch veliká, v tom druhém už méně.

Takže ano, velké vize a sny jsou důležité (známe vizionáře, kteří to daleko dotáhli), ale nebojme se je přetavovat do malých, dílčích, lehce realizovatelných kroků. Ty nás můžou přivést k vytouženému úspěchu mnohem jistěji a s větší radostí a lehkostí. A ještě si tu jízdu užijeme.